Několik českých levicových intelektuálů před časem sepsalo „Deset otázek pro kandidáty na předsedu ČSSD„. Z odpovědí Bohuslava Sobotky respektive Michala Haška už si lze udělat určitý obrázek o možném vývoji této strany po vítězství prvního či druhého z nich.
Odpovědi Bohuslava Sobotky jsou argumentačně obsáhlejší, je vidět že si na nich dal záležet. Je si vědom možných důsledků neoliberální politiky a ataků na veřejný sektor. Michal Hašek se (možná překvapivě) svými odpověďmi zas tolik neliší, ale je z nich vidět větší pragmatismus. Zásadní věcí, která oba kandidáty odlišuje je míra akcentu na sociální stát – dle Sobotky je třeba za něj i nadále bojovat, dle Haška není ekonomicky udržitelný ve stávající podobě.
Oba dva chtějí dle svých slov spolupracovat s jinými platformami – občanským sektorem, křesťansko sociálním a také zeleným proudem. Nemohu si pomoci, ale opět na mne působí přesvědčivěji slova Bohuslava Sobotky než Michala Haška, který svými slovy spíše klouže po povrchu a nenavrhuje žádné konkrétní formy možné spolupráce. Sobotka naproti tomu navrhuje vtáhnout občanský sektor přímo do tvorby příštího programu.
Zde si dovolím malou odbočku. Před nedávnem jsem se zúčastnil diskuse pořádané Masarykovou demokratickou akademií o ekologické politice ČSSD a možnostech spolupráce s ekologickými iniciativami a Stranou zelených. Za ČSSD se jí zúčastnil stínový ministr životního prostředí Václav Zemek. Bohužel mne moc nenadchnul. Nikoliv kvůli názorům v ekologické oblasti, ve které se jistě orientuje, ale spíše kvůli vyhýbavým postojům k (ne)možnosti spolupráce obou stran. Bylo vidět, že sama ČSSD ještě v této oblasti tápe a členové nemají v otázce ekologických postojů jasno. Je určitě otázkou, nakolik ve straně převažují názory pana Zemka a nakolik například názory trojského koně ČEZu a známého toskánského jachtaře Milana Urbana.
Bohuslav Sobotka je spíše idealista s důrazem na jasně levicový program. Michal Hašek se od tohoto programu zas tolik neodklání, ale spíše ho zajímá, jak by ho šlo reálně prosadit. Otázka koaličního potenciálu je jistě velkým tématem této strany. Sobotka preferuje hypotetickou spolupráci s navrátivší se KDU- ČSL, případně se Zelenými a zásadně odmítá spolupracovat s členy nynější vládní sestavy. Hašek zmínil možnost spolupráce s Věcmi veřejnými. Programově by ČSSD více slušela první možnost, realitě se však zatím blíží spíše ta druhá. Nedá se s jistotou říci, že by spolupráce ČSSD s Véčkaři nebyla možná, jistě by však byla velmi komplikovaná a u Véčkařů by vyvolala vnitřní pnutí a odpor části členů.
Dalším faktorem je tým lidí, kterými se oba kandidáti obklopili a kteří je podporují. Za Haškem stojí mimo jiné Zdeněk Škromach, Jaroslav Foldyna nebo už zmiňovaný „toskánec“ Milan Urban. Spekuluje se také, že spolupracuje s Jaroslavem Tvrdíkem, který se kromě toho že málem přivedl ke krachu ČSA dále „proslavil“ jako držák Paroubkových deštníků a manažer bombastických kampaní ČSSD zaměřených na „obyčejné lidi“. Za poradkyni si Hašek vybral také exministryni Petru Buzkovou. Za Sobotkou stojí David Rath, Lubomír Zaorálek a poradce mu dělá mimo jiné Valtr Komárek.
Neméně důležité také je, které krajské organizace podporují koho z kandidátů. Důležitým vzkazem je, že jak severočeská, tak i pražská organizace daly přednost Haškovi. V Severních Čechách je přitom největší výskyt kmotrů i černých duší a v Praze se zase ČSSD na dlouhou dobu znemožnila účelovou koalicí s ODS a odstavením předvolebního lídra Jiřího Dienstbiera.
Z uvedených skutečností asi nepřekvapí, že mým favoritem je Bohuslav Sobotka. Ať už však bude zvolen kdokoliv, bylo by dobré aby druhý kandidát byl také ve vedení a měl tedy možnost mít vliv na směřování strany, aby nedocházelo k zbytečným vnitrostranickým sporům.
ČSSD po Paroubkovi se stala konečně po dlouhé době stranou, se kterou se dá počítat, která není nositelem agresivního a buranského stylu a v době pravicové vlády má vcelku jedinou možnost a to účinně plnit úlohu systémové opozice a upozorňovat na nepromyšlené či chybné kroky vlády. Zároveň však musí najít nového charismatického lídra, který by se měl poučit z chyb jeho předchůdce. Že to nebude mít jednoduché je jasné, ačkoliv některé kroky vlády jí už nyní vhánějí voliče přímo do náruče.
Aby se sociální demokracie posunula, měla by se také více otevřít a inspirovat se svými sesterskými stranami v Evropě, například ve skandinávských zemích, které jako jedny z mála se svým sociálním systémem přečkaly ekonomickou krizi vcelku bez větších problémů.
Dalším faktorem, který tuto stranu omezuje je její přílišná technokratičnost, projevující se mimo jiné stále silným vztahem k těžkému průmyslu a výrobě, místo toho aby se zaměřila spíše na menší obchodníky a v oblasti energetiky na nové zdroje. To by však bylo na delší debatu. Nezbývá než popřát účastníkům sjezdu šťastnou ruku při volbě nového předsedy. Další volební prohru si totiž tato strana už nemůže dovolit.