Reklama
 
Blog | Ondřej Hudec

Kawasakiho růže

Právě pod tímto jménem natočili režisér Jan Hřebejk a scénárista Petr Jarchovský svůj v pořadí již desátý film. Od předešlých filmů této autoské dvojice se velmi liší a to nejenom tím, že tentokrát nejde o komedii, ale i tím, že zvolené téma je stále živé a vybízí k otázkám o naší nedávné minulosti. Více už v mém násedujícím textu.

V rámci předpremiéry jsem měl možnost shlédnout film, který se nyní již nějakou dobu usídlil v českých kinech a rozhodně toho nelituji. Film je ze současnosti, ale pojednává o temné minulosti, když se ukáže, že hlavní postava (Martin Huba), nyní vážený doktor, který je znám svojí činností v disentu skrývá své dávné selhaní. Postupně vyplývá na povrch, že udal svého soka v lásce a tím ho donutil k emigraci. Ve filmu se také rozvíjejí další rodinná dramata, ale hlavní linii příběhu nezastiňují.

Ve filmu excelují Lenka Vlasáková s Danielou Kolářovou a to především v katarzní lesní scéně, kde v několikaminutovém bezstřihovém záběru vydávají doslova vyčerpávající výkon. Samozřejmě nejde také opomenout skvěle zahranou roli bývalého estébáka  (Ladislav Chudík), který si i po tolika letech je jistý svým povoláním, a svým vystupováním, které má daleko k typické policejní mlátičce má nad svými nynějšími oponenty navrch. Neherec Antonín Kratochvíl v roli emigranta a bohéma také zvládl svou roli obstojně. Své dodaly i švédské exteriéry a technika natáčení (dvě pohyblivé digitální kamery + ostré střihy), která je trochu jiná, než známe z předchozích hřebejkových filmů. Pokud bych od začátku nevěděl, že film je od Hřebejka, myslel bych si, že je od někoho úplně jiného, nejspíše od Zelenky. Ve filmu se totiž hlavně mluví, je velice komorní a moc humoru v něm nenajdeme, ale když už zde je, tak stojí za to.

Vedlejší postavy nejsou na okrasu, ale rozehrávají vlastní, paralelní role, které film vhodně doplňují. Ať už u intuitivního, ale zakomplexovaného zetě hlavní postavy (Milan Mikulčík), nebo u jeho milenky, se kterou podvádí svou ženu, ale která nakonec zjistí, že byla také jen zneužita (Petra Hřebíčková). Vše dokresluje melancholická hudba, která přesně zapadá do struktury filmu.

Reklama

Takový film zde dlouho chyběl. Ačkoliv se duo Hřebejk- Jarchovský ve svých filmech často věnuje době nedávno minulé, nečekal bych že to budou zrovna oni, kdo se pustí do podobného zpracování, které narozdíl od Pelíšků není líbivé a nechlácholí národní svědomí tím, že to byla tehdy vlastně hrozná legrace a všichni jsme tím museli nějak proplout, ale spíše nabízí náměty k zamyšlení o hranici, kterou před mnoho lidí režim postavil, ale jen někteří ji odmítli překročit. Ústy hlavní postavy: „Jít s děvkou na kafe je v pořádku, jít s ní na pokoj je nemorální. Člověk hledal, kde přesně je ta hranice. Problém lidí v rukách Stb byl, že netušili že už jsou dávno na pokoji.“

Natočení filmu, který by slušně reflektoval minulost našeho národa, neklouzal po povrchu a byl trochu provokativní, ale zároveň dobře herecky ztvárněný není lehká úloha. H + J se to ale povedlo a za to jim patří uznání. Sám Hřebejk po promítání řekl, že má rozpracováno více projektů, ale tento dostal přednost, jelikož je právě nyní aktuální a navíc není jistota, že by později byla šance ho natočit, protože „toto není typ filmu, který chtějí vidět ti, kteří do filmu investují“.

Pokud bych měl zmínit negativní stránky filmu, tak by to byl asi nejednoznačný a chaotický začátek a absence důstojného zakončení vedlejších rolí, které jsou ke konci osekány a film se již o nich prakticky nezmiňuje. Jinak mi ale (jako člověku, který minulou dobu nezažil a narodil se až po revoluci) tento film dal další ucelenější výpověď o nástrahách a problémech života v totalitním režimu, které jsem naštěstí nemusel řešit . Ne náhodou scénář ke Kawasakiho růžím vyhrál ještě před natočením cenu Sazky. Film byl také vybrán do prestižní nesoutěžní sekce na festivalu Berlinale.

Otázka viny a vlastního selhání se v naší společnosti bude řešit zřejmě ještě dlouho, ačkoliv od pádu režimu uplynulo již dvacet let. Kawasakiho růže toto téma uchopily, ale neotravují jasnými soudy (i když film končí vzájemným usmířením viníka i oběti). Zdá se, že se v Čechách konečně začaly znovu točit kvalitní filmy. Za tento se totiž před zahraniční konkurencí rozhodně nemusíme stydět, jelikož se o něm dá směle prohlásit že je na evropské úrovni. Od Hřebejka příjemné překvapení.