Skotové drží hubu, skřípou zuby, jednou za pár set let v nich vypění krev a dostanou od Angličanů nařezáno, takže zase pár set let dají pokoj.
Irové drží hubu, skřípou zuby, jednou za pár set let v nich vypění krev a dostanou od Angličanů nařezáno, takže zase pár set let dají pokoj.
A Velšané neskřípou zuby, ale brblají a stěžují si – a mají klid a dvojjazyčné nápisy. 🙂
V jednom britském seriálu jsem dokonce zaregistroval hlášku: „Jak velšské… ukážu ti zázrak a ty hned najdeš chybu.“
Bohužel žádného Velšana osobně neznám, tak by mě docela zajímalo, co je na téhle charakteristice pravdy. Protože mi to připadá opravdu velmi české. 🙂
]]>A teď ty vrypy. Nevím úplně přesně, jak je to s velšskou výslovností, ale každopádně v češtině ovce Bečí, mečí kozy.
A teď ten „Wales“. To se netýká autora, ale legrační češtiny. Na jedné straně nám ÚPJČ nutí nesmislné -iZmy, ba diskuZi (sic!), současně ale nechává dál psát „Chile“ španělským a „Wales“ anglickým pravopisem. Kdo z Čechů to ale wyslowí [weils]? už jen hlásku [w] v češtině vůbec nemáme, ergo výslovnost není ani [weils], ani [wales], ba ani [vales], nýbrž prostě [vels], což je české slovo pro zemi Cymru. Proč tedy ne prostě Vels, když i jinak máme Velšany, velšponyho, velštinu a velšské velšteriéry?
]]>