Otázka z nadpisu je do určité míry metaforická. Doposud nejsilnější vládní strana pořád existuje a reálně vykazuje politickou činnost. Při bližším pohledu se nám však vyjeví situace a problémy, které mohou do této chvíle hegemona české levice stáhnout do propasti, z níž se už nemusí dostat.
Od dělníků k znovuobnovení
Začněme jistou exkurzí do minulosti. Česká sociální demokracie vznikla ještě za Rakouska Uherska jakožto dělnická strana, zastupující převážně neprivilegované a manuálně pracující dělnickou třídu. To přetrvalo i po odtržení komunistů v roce 1920.
V roce 1948 byla ČSSD násilně sloučena s KSČ a tím byl na více než 40 let přerušen historický vývoj strany. Zatímco na Západ od nás procházely tamní sociálně demokratické strany značným ideovým i osobnostním vývojem, u nás pro něco takového nebyl po celou tu dobu prostor.
Když tedy byla po převratu v roce 1989 sociální demokracie v tehdejším (ještě) Československu obnovena, kromě pár navrátilců z exilu neměla na co navazovat a musela tak svou politickou vizi budovat v podstatě znovu a z ničeho.
Světové sociálně demokratické hnutí se mezitím značně proměnilo. Některá ideová východiska a zájmy jako ochrana pracujících, státních zaměstnanců, nebo spolupráce s odbory zůstaly nezměněny. K nim se však postupně přidala další témata jako ochrana etnických menšin nebo obhajoba práv LGBT. Ne nepodstatným tématem v mnoha sociálně demokratických stranách na západ od nás je také například ekologie.
Krátké intermezzo pod vedením bývalého exulanta Jiřího Horáka se dá počítat spíše za ne příliš důležitou etapu pro formování ideové pozice této strany. Své šance se tak chopil Miloš Zeman a strana tak dostala to, co ji předtím chybělo – charismatického a silného lídra. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Že by však Zeman někdy projevoval nějaký hlubší zájem o sociálně demokratické hnutí a jeho ideje se říci nedá. Spíše vycítil prostor v českém politickém rybníčku a využil ho.
Do Evropy… a nebo raději ne?
Po odchodu jezevce zpátky do své nory na Vysočině se nabízela sociálním demokratům šance emancipovat se od svého bývalého předsedy a etablovat se jako moderní levicová strana západoevropského typu. Pod vedením Vladimíra Špidly to tak chvíli i vypadalo, než byl při první vhodné příležitosti svými spolustraníky odstaven a nahrazen Stanislavem Grossem. Dalo by se říci, že Špidla se v naší končině pokoušel etablovat projekt blairovské „třetí cesty“, který se ve výsledku jak v Británii tak u nás ukázal jako nefunkční. Ústup od hájení základních ekonomických pozic a přesun zájmu k vyšší střední třídě a jejím liberálním hodnotám se ukázal být úspěšný pouze na chvíli, než i ona střední třída pocítila důsledky neoliberální politiky, proti které se sociální demokraté nijak nevymezovali a někde ji dokonce pomáhali prosazovat.
Vraťme se však zpět do České republiky. Dlouhodobým a asi největším problémem této strany jsou paradoxně její vlastní členové. Po pádu komunismu do ní totiž nevstoupili jen bývalí reformní komunisté nebo příznivci humanistického levého středu jako byl Jiří Dientsbier starší, ale také spousta nomenklaturních kádrů, kteři hledali své nové působiště po diskreditaci KSČ. Když k nim přidáme regionální šedé eminence, které svým jednáním takřka naplňují to, co si většina z nás představí pod slovem Kmotr, průšvih je na světě. Tito lidé, které absolutně nezajímá nějaká ideová politika strany ji tak silně poškozují a táhnou ke dnu. S lokálními kmotry, jejichž rozvoj započal především za předsedy Jiřího Paroubka, se jeho nástupce Bohuslav Sobotka bohužel nikdy otevřeně nepopasoval. Konzervativní (nazvěme ji třeba normalizační) část strany zas blokuje efektivní a progresivní návrhy, které by ji na místní i celostátní úrovni posunuly dopředu.
Tím se dostáváme do současnosti. Bohuslav Sobotka po těsně vyhraných volbách v říjnu 2013 vzbuzoval mnohé naděje. Po takzvaném Lánském puči zosnovaném Milošem Zemanem a skupinou oportunistických členů této strany měl budoucí premiér jedinečnou možnost proti témto členům zakročit a prosadit svou vizi. Nic z toho bohužel neudělal.
Krajské volby v minulém roce, které nedopadly pro sociální demokraty nijak dobře, byly výsledkem dlouhodobé nespokojenosti voličů s regionálními představiteli této strany spolu s nejasnou a slabou vizí na celostátní úrovni. Liberální městská levice je stále více odrazována od ČSSD skandálními výroky a návrhy některých jejích členů a členek- například poslankyně Nytrové o homosexuálech nebo poslance Tejce, který by zas rád zrušil právo na azyl, tedy věc, kterou by ideový sociální demokrat měl bránit svým tělem jako zásadu humanistického demokratického státu. Konzervativnějií naladění voliči zas nemají důvod stranu volit, když se jim nabízí plejáda jiných stran s ostřejším programem od ANO přes Okamuru až po další obskurní spolky.
Sobotkovo lavírování, šokující prohlášení podlézající Číně a následné odvolání ministra Dienstbiera, které bylo evidentně jen pokusem zajistit si hlasy od pražských šíbrů před dalším stranickým sjezdem, už jsou jen vyvrcholením této sestupné trajektorie.
Jak dál
Téměř absurdní situace nastala na podzim loňského roku, kdy do Prahy v rámci sjezdu evropských socialistů přijel předseda britských labouristů Jeremy Corbyn. Mezi těmi, kdo si s ním vystřihli selfie. byla i známá tvář české sociální demokracie Jaroslav Foldyna. Těžko říci, jak by Corbyn reagoval, kdyby zjistil že jde o člověka, který je známý svou nacionalistickou rétorikou, a který ve svém Ústeckém kraji vyjednal koalici s Okamurovou SPD.
Za takovéto situace je namístě se ptát, zdali je ještě sociální demokracie levicovou stranou, a pokud ano tak kterého typu. Je to strana hájící slabé, prekarizované, stejně jako menšiny nebo matky samoživitelky? Nebo strana vezoucí se na populistických vlnách s prvky (ať už otevřené nebo skryté) xenofobie, nacionalismu a pravicové rétoriky?
Sociální demokracie je strana s dlouhou tradicí, která hrála důležitou roli v českém politickém systému. Ideje, které prosazovala nejsou mrtvé a zdá se že pojmy jako nerovnost, sociální vyloučení nebo pracující chudoba se budou ve veřejném prostoru objevovat stále častěji. Pokud je však nebude schopna vytáhnout do mediálního prostoru a naopak se bude vzdalovat svým ideovým východiskům, otázka její další existence se stane reálnou. Prostor pro levicovou politiku tu zákonitě je a bude jen otázkou času, než se jej chopí někdo jiný.