V Bělorusku jsem strávil jeden týden v rámci ekologického projektu, který jsme za českou stranu spoluorganizovali. Už získání víza do této země je věcí poměrně komplikovanou. Po vyplnění velmi podrobného dotazníku (jehož součástí musí být pozvání od osoby žijící v Bělorusku), zaplacení poplatku ve výši 60 EUR a odevzdání pasu na ambasádě jste týden v nejistotě, zda nevyhrabou na internetu nějaké vaše staré texty odsuzující tamní režim a vízum nedostanete.
Ačkoliv z Prahy do Minsku létají hned dvě přímé linky, cesta vlakem je mnohem zajímavější a autentičtější. Už když jsem nastupoval do nočního lůžkového rychlíku mířícího z Varšavy do Minsku, připadal jsem si jako v „expresu na východ“. Tím nemyslím, že by ve vlaku nebylo pohodlno, spíše naopak. Všude bylo červené polstrování, v každém kupé vlastní umyvadélko a čisté povlečení, z reproduktorů vyhrávala hudba a v prostoru mezi vagóny se kouřilo. To nejzajímavější však mělo teprve přijít. Po přejetí běloruských hranic a nezbytné kontrole následuje přejezd do obrovského depa, kde se během asi dvou hodin všem vagonům odmontují kola a namontují nová, se širokorozchodným rozpětím. Pokud bych to neviděl na vlastní oči, asi bych ani nevěřil, že je něco takového tak rychle možné.
Po příjezdu do Minsku vás hned zarazí naprostá čistota a pořádek. Všechny budovy jsou vzorně natřené a pokud snad někde začíná padat omítka, ihned se to opravuje. To samé například u zábradlí, kde se rezavějící kus ihned přetírá. Možná to souvisí s blížícím se Mistrovstvím světa v hokeji, na kterém se chce Bělorusko předvést jako pořadatel.
Páteří dopravy v Minsku je metro, které má dvě linky. V metru jezdí nám dobře známé staré sovětské vagóny, ve kterých se skoro nemáte čeho držet. Většinou jsou navíc beznadějně přecpané. Pro vstup do metra se používá jednorázových žetonů, které si musíte pořád dokupovat.
Celkově je však město uzpůsobeno hlavně autům. Osmiproudé silnice vedoucí skrz centrum města jsou pravidlem. Pěší musí většinou vzít za vděk podchodům. Celkový ráz města, které bylo podobně jako mnoho jiných měst, kudy se přehnala fronta za druhé světové války totálně zničeno, je tvořen bombastickými a předimenzovanými stavbami s velkými prolukami okolo. Okrajové části jsou pak zastavěny panelovými sídlišti. Nutno dodat, že zde už se celkový ráz trochu mění a i ona pověstná čistota zde bere trochu za své. Já měl to štěstí, že jsem bydlel v jediné staré „historické“ části města, kterou tvoří pár domů v samotném centru.
Jednou z mála atrakcí ve městě je budova Národní knihovny. Stavba ze skla a oceli vypadá, jako by přilétla odněkud z vesmíru. Dojem ještě umocňuje v noci, kdy se její povrch mění ve světelnou show. Z její střechy je pak krásný pohled na město.
Samozřejmě zde nemohu pominout politickou situaci v Bělorusku. Už z pohledů osob na ulici se zdá, že lidé jsou zde mnohem více zakřiknutí než u nás (ačkoliv tohle může být způsobeno také „severskou uzavřeností“). V každém případě žít v jednom z posledních autoritářských režimů v Evropě asi nebude žádné terno. Zemi trápí hyperinflace, takže za chléb v obchodě dáte 5 000 běloruských rublů. Za pivo v restauraci 30 000 (v dražších i 50 000). Na ulicích však překvapivě vidíte spíše drahé mercedesy a naleštěné výlohy drahých obchodů. Také ve vlaku z Varšavy jsem viděl množství lidí obtěžkaných igelitkami a tahajících s sebou nakoupené LCD televizory. Pravdou je, že (podle rozhovorů s místními) v zemi téměř není nezaměstnanost. Například bezdomovce na ulici nikde neuvidíte. Také korupce zde není velké téma. Jakmile někoho chytnou při činu, jde ihned za mříže.
Abych to tedy shrnul- hospodářsky na tom zatím Bělorusko není zas tak špatně, jak by se ze zběžného pohledu zvenčí mohlo zdát. Politicky je situace celkem jasná- v zemi vládne trvdý autoritářský režim. Pokud protestujete, jdete sedět. Pokud se ale nijak aktivně neangažujete, stát vám nebrání cestovat do zahraničí nebo číst západní média (nevšiml jsem si že by byl internet cenzurován).
Podle mých zjištění sice Lukašenka stále podporuje větší část společnosti (nejméně 40%) převážně z vesnických oblastí, tato podpora však postupně slábne. Opozice je roztříštěná a její podpora se pohybuje kolem 15%. Zbytek země nepodporuje ani jednu stranu. Po posledních zfalšovaných volbách Lukašenko drží otěže pevně v rukou a nezdá se, že by se na tom v nejbližší době mělo něco změnit.
Moc důvodů proč navštívit zrovna tuto zemi pro českého turistu není. Pokud se tam však přeci jen vypravíte, litovat podle mě nebudete. Bizardní obří plastiky v duchu socialistického realismu, rozlehlé vládní paláce, nádherné parky a krásné ženy (které bez několikacentimetrových podpatků nevyjdou ani vynést koš) jsou mix, který mne doteď fascinuje.