Dnešní svět je stále více globalizovaný a propojený. Velcí hráči na
světové scéně jsou čím dál větší a malí nehrají téměř žádnou roli.
Zejména vliv velkých asijských "tygrů" typu Číny a Indie se neustále
zvyšuje. V tomto kolbišti velkých hráčů nemá malý stát jako Česko žádný
význam. Evropa více než padesáti států v globální konkurenci v
ekonomické i politické rovině není konkurenceschopná a její vliv se
snižuje na minimum. Právě význam Evropské unie jako celku je jedním z
hlavních důvodů, proč uvažovat o co nejužší integraci.
Evropa
byla z velké části své historie dějištěm mnoha bojů a válek a to
především kvůli velkým státům, jako je Francie, Německo nebo Velká
Británie. Ani ty menší však často v mocenských choutkách a válčení
nezůstaly pozadu. Až ve dvacátém století začalo (na Evropu) poměrně
dlouhé období míru a prosperity. Z velké části to lze přičíst tehdy
začínajícímu a posléze dále se prohlubujícímu procesu evropské
integrace v rámci Evropského společenství a posléze Evropské unie.
Právě díky vzájemné spolupráci všech zúčastněných států, velkých i
malých, severních i jižních, chudých i bohatých a mnohdy i bývalých
velkých nepřátel se zrodil unikátní projekt, ke kterému se postupně
připojilo stále více států a který všechny nastálé problémy na
evropském kontinentě řešil vzájemným konsenzem a diskusí, která by v
dvoustranných jednáních nikdy nebyla možná. Bylo logickým krokem, že po
rozpadu sovětského bloku se k tomuto projektu připojily i země střední Evropy a Pobaltí.
Je jasné, že čím více států v unii bude, tím bude rozhodování
složitější a proto se rozhodlo o zreformování struktur unie. Aby byla
pružnější, je třeba vnést nový řád a pro ostatní mocnosti také
symbolický jeden telefon, na který se v případě potřeby dá do Evropy
dovolat.
Eurobyrokracie
se není třeba obávat. Nyní po dlouhé době znovu patříme k Západní
Evropě a to (mimo jiné) právě díky našemu členství v EU. Vždy jsem se
usmíval při debatách o jakési národní suverenitě. Ještě jsem nikoho
neslyšel ji pojmenovat, zato se za ní dá ukrýt spoustu věcí. Samotný
český stát nikdy neměl moc dlouhého trvání, jelikož ho vždy nějaká cizí
mocnost spolkla. Naposledy to byli Rusové a řekl bych, že tuto zkušenost
si už nikdo nechce zopakovat. Evropská unie nám, kromě toho, že je
jakousi bezpečnostní zárukou, umožňuje ji samou ovlivňovat. Kdy v
historii měli Češi takové postavení, že mohli spolurozhodovat o osudech
více než 500 milionů Evropanů? Kdy k nám z evropských zemí tekly peníze
na rozvoj všeho možného v našem státě?
Když
vidím, jak je u nás politika zkorumpována, ovlivněna spoustou lobbystů,
bývalých estébáků a veksláků, jsem upřímně rád, že některé věci se
nerozhodují u nás, ale v Bruselu. Nebo si snad myslíte, že tam mají
v politice horší poměry než tady?
Kdo chce vidět pozitivní důsledky působení
evropské integrace, nechť se podívá do Irska. Tato dříve chudá a
zemědělská země se díky evropským dotacím vyšvihla na přední příčky
prosperity a nyní hraje prim nejen v IT průmyslu. Stejně to může
dopadnout i u nás, pokud tyto finanční toky dokážeme dobře nasměrovat.
Je jasné, že ne vše v EU je ideální (například zemědělská politika, nebo leckdy nesmyslná nařízení). To vše se dá však změnit a zlepšit. Na tak velký projekt, jakým EU je, by byl pomalu zázrak, kdyby se žádný problém neobjevil. Co se týče ambicí velkých států- Francie a Německa- nadále určovat chod Evropy, neměli bychom se jim divit, ani si nic nalhávat. Tyto země vždy určovaly značnou měrou chod evropské politiky a myslet si, že vstupem do většiho celku se jejich ambice utlumí, je naivní. Plus tohoto společenství je v tom, že jejich mocenské (či jiné) choutky ostatní státy mohou tlumit a naopak je směrovat k řešení společných problémů.
Až to bude na pořadu dne (v řádu desítek let), nebál bych se ještě užší spolupráce až na bázi federativního uspořádání. Je mi jasné, že evropský kontinent je svým způsobem specifický a vzhledem k historickým souvislostem i vysokým počtem různých národností, žijících na velmi malém prostoru, je nereálné, aby zde fungovalo podobné uspořádání jako například v USA. Společná zahraniční a obranná politika, jakožto i řešení imigračních nebo sociálních otázek, je však téměř nezbytné.
Evropští politici už dávno pochopili, že v 21. století je potřeba mít rychlou a akceschopnou Evropu, kde spolu jednotlivé země dokážou účinně komunikovat. Proces hlubší integrace EU je potřebný a nezastavitelný. Je jen na nás, zda se na něm také přičiníme, anebo se posuneme na vedlejší kolej…