Před volbami nás odevšaď strašily pravicové strany, že dopadneme jako Řecko pokud zde vyhraje levice, jelikož nás prý několikanásobně zadluží a to uvrhne stát do finanční spirály, na jejímž konci je neschopnost státu splácet své závazky a tedy něco jako řízený bankrot (stát sám o sobě nikdy zbankrotovat nemůže, může jen osekat své výdaje na minimum). Už to je však lež. Situace Řecka byla specifická nejen přebujelými státními výdaji a z toho plynoucím zadlužováním, ale především zatajováním finanční situace řeckou vládou, což vedlo k mylným informacím o řecké ekonomice a následnému prudkému pádu.
Česko oproti tomu patří mezi finančně stabilní země s jedním z nejmenších veřejných dluhů v EU a nízkým podílem půjček v cizích měnách. Řecký nebo irský scénář je tedy v našich podmínkách spíše chimérou a nesmyslným strašením.
Většina ekonomů se shodne na tom, že v dobách přebytku a hospodářského růstu by stát neměl rozmařile utrácet, ale dělat si rezervy na horší časy, kdy je naopak prospěšné podpořit stagnující ekonomiku. Česká republika (tedy spíše její vlády) se chová přesně opačně. V dobách růstu (především sociálnědemokratické) vlády utrácely a utvářely zbytečné schodky. Nynější vláda zase nesmyslně škrtá vše co může, čímž podrývá už tak těžce zkoušenou ekonomiku země a navíc rozvrací sociální smír, což se jí v budoucnu zcela jistě nevyplatí.
Zbytečné a razantní škrty v sociální oblasti, které nyní řeší Ústavní soud, zcela jistě stát nijak nevytrhnou. Je to však citelný zásah do peněženek těch nejzranitelnějších. Zdravotně postižených, matek s dětmi (které by stát měl naopak co nejvíce podporovat), nezaměstnaných, sociálně slabých atd.. Naprosto arogantní vystupování, pohrdání opozicí, odbory a občany jsou jen třešínkami na dortu splácaného na základě neoliberálního receptu, který je již jinde dávno překonaný.
Striktní a razantní řezy v rozpočtu vedou k jedinému. Ještě většímu prohloubení krize a zchudnutím těch nejchudších, přičemž těch nejbohatších se dotknou pouze okrajově. Nejčistším řešením potřeby navýšení rozpočtu by bylo znovuzavedení progresivní daně. Samozřejmě ani nemluvím o desítkách miliard korun, které každý rok utíkají státu kvůli předraženým zakázkám a klientelistickým vazbám.
Pokud by naše země na tom byla s korupcí jako skandinávské země, nebo by byla jasně vidět ochota vládních činitelů s tímto problémem účinně bojovat, šlo by ještě vládní záměry přijmout jakožto sice pomýlené, ale přijatelné důsledky myšlenkového vývoje české pravice. Chováním členů kabinetu včetně samotného premiéra v otázkách korupce však vláda akorát tak ukazuje vztyčený prostředníček všem slušným občanům.
Po chování premiéra v kauze Drobil, aférách na ministerstvu obrany, neprůhledném tendru na odtěžování dřeva v Lesích ČR a systematickému zametání korupčních případů pod koberec se tato vláda už předem zdiskreditovala. Její apely na uskromnění a nutnosti šetřit pak vyznívají více než směšně, podobně jako slova místopředsedy ODS Pavla Blažka, který na otázku „Co udělá ODS s korupcí “ odpověděl: „Já bych řekl, že ODS pro to udělala hodně už tím, že se velkou zásluhou Václava Klause podílela na vzniku České republiky, přestože to byla věc, kterou většina obyvatel nechtěla.“
Nevím jestli mají členové vládních stran nějaký pud sebezáchovy. Každopádně si svou současnou politikou koledují o velký a záslužný výprask v příštích volbách. Nezbývá než věřit, že změny které mezitím stačí udělat nebudou nevratné.